Svět za kouzelným zrcadlem 2

16. června 2018 v 15:43 | Minnie

3.Kapitola

Vendea ještě ten večer Eriku probudila. Pomohla ji obléci se do nejkrásnějších šatů, jaké si jen Erika dovedla představit. Podle Vendey ušily šaty víly z nejjemnější nitě. Měly zelenou barvu a skládaly se z korzetu bez ramínek, který sahal těsně nad ňadra, a sukni, která se táhla až po zem. Přes boky měly nařasenou průsvitnou látku, jež byla spojena 3 zelenými růžičkami. A vše se třpytilo a třpytilo. Erika se posadila na židli a Vendea vzala hřeben, jenž byl vyroben ze špiček rohů jednorožců. Rozčesávala jím Eričiny vlasy. Díky kouzelné moci jednorožců se Eričiny vlasy začaly prodlužovat. Už je neměla po ramena, ale po pás. Byla ještě krásnější než kdy předtím.
"Proč trápíte ta nebohá zvířata? Jen kvůli tomu, že vám porostou vlasy?" zeptala se Erika. Přišlo jí to pošetilé, uřezat rohy tak krásným tvorům.
"My ta zvířata netrápíme. Když jsou jednorožci hříbata, špičky rohů se jim musí uřezat, aby mohly vyrůst ve velké, nádherné a silné rohy. Vám lidem rostou mléčné zuby, které vypadnou, aby narostly další, silné. To stejné je s jednorožci. Ale rohy se jim samy neodštípnou. A od toho jsme tady my, víly. Každému hříběti, které doroste do jednoho roku, uřežeme špičku rohu. Protože jsou jejich rohy krásné a nejsou ostré, vyrobily jsme z nich hřebeny. To, že prodlužují vlasy, jsme zjistily až poté." Odvětila Vendea a pousmála se "A teď už pojď, je čas na večeři."
Erika následovala Vendeu dlouhou temnou chodbou, která vedla do největší místnosti na zámku. Uprostřed sálu stál dlouhý stůl, kolem kterého sedělo asi dvacet stolovníků. Byly zde víly, skřítci i elfové. Jakmile Eriku spatřili, oněměli úžasem. Erika vypadala v měsíčním svitu víc než kouzelně. Díky té třpytivé stříbřité záři, která ji obklopovala, její půvab ještě víc vzrostl. Lastonovi se líbila. Vstal, usmál se na ni, nabídl jí rámě a doprovodil ke stolu. Podržel jí židli a pak ji náležitě přisunul. Sedl si na své místo a slavnostním tónem pronesl:
"Nildor! Mantúlie. Elen síla lúmenn' omentielmo Erika. Né yonta ráre."
Erika mu kupodivu rozuměla, odněkud věděla, že říká: "Přátelé! Vítejte. Toto je Erika a chvíli zde s námi zůstane." Bylo to zvláštní, protože Laston mluvil elfsky. A elfskému jazyku rozumí jen elfové, víly a skřítkové, někdy i trpaslíci, ale lidé ne.
Erika se rozhlížela kolem sebe a po chvíli zjistila, že vedle Lastona sedí někdo jemu velmi podobný. Také to byl elf. Měl dlouhé, světle hnědé vlasy, vzadu sepnuté černou sponou. Jeho oči byly zelené, doplněné jemným odstínem šedé. Měl ostře řezanou tvář a plné rty. Byl oblečen do černé vesty a bílé košile. S šibalským výrazem v obličeji se podíval na Eriku.
"To je můj bratr Findor," řekl Laston, podívaje se na bratra.
"Těší mě," řekla Erika a trochu se pousmála.
Vedle Findora seděla víla. Vlasy po ramena jí splývaly přes krásné modré oči a její tvář byla velmi jemná. Šaty, které jí ladily k očím, byly modré a zavazovaly se stužkou kolem krku.
"A tohle je má budoucí nevěsta, krásná Lastie" řekl Findor a pyšnil se tak půvabem své snoubenky.
"Vítám tě u nás, Eriko, doufám, že se ti zde bude líbit," pronesla Lastie medovým hlasem, který zněl jako zvonkohra. Pak se jí představili i ostatní, ale Erika už skoro ani nevnímala tolik jmen a dalších informací. Nemohla spustit oči z Lastona. Když mluvil s ostatními, jeho úsměv byl všudypřítomný. Zdálo se jí, jako by projasňoval celý sál.
Na stole bylo hodně jídla. Každý měl na svém místě stříbrný talíř a k němu laděný příbor. Po pravé ruce byla miska s lembasem. Laston Erice vysvětlil, že lembas je elfský chléb. Jen ve velmi výjimečných případech přišel do úst někoho jiného než elfů, protože se věřilo, že pokud člověk lembas pozře, začne mu jeho smrtelný život vadit a bude toužit po životě mezi elfy. Lembas se dal podávat téměř k čemukoliv, nejoblíbenější jídlo byl lembas s pombájou, která vypadala jako hvězda a měla osvěžující sladkokyselou chuť. Elfové totiž masu příliš neholdovali, a proto se jejich jídelníček skládal hlavně z plodů a hub.
Po večeři vzal Laston Eriku do královské zahrady. Procházeli se spolu a povídali si za zvuku tekoucí vody z přírodních kašen.
"Proč jsem tady?" zeptala se Erika. Laston nepochopil, proč se na to ptá.
"Já jsem myslel, že se ti tady líbí."
"To ano, líbí. Ale nevím, co si mám myslet. Zachránil si mě z té sítě, a pak si mě přivedl do svého království. Jsem člověk Lastone, na to nesmíš zapomenout. Nepatřím sem."
"Já na to nezapomínám. Ale ty nejsi tak úplně člověk, Eriko."
Erika se rozesmála.
"Co to povídáš? Jsem z lidského světa."
"Ano, žila jsi tam, ale tvé kořeny sahají jinam. Jsi poloviční elfka," řekl Laston opravdu vážným tónem, "znal jsem tvou matku."
Erika nevěřila svým uším. Proto matka měla hrníček se zrcadlem. Proto ji zachránil. Vypadá stejně jako její máma.
"Co se s ní tehdy stalo?" ptala se.
"Tvá matka se zamilovala do člověka. Tehdy přišla za vládkyní této země, mojí matkou, a požádala ji, aby směla do lidského světa. Nechala si vzít svou nesmrtelnost a odešla za svou láskou."
"Takže ty mě odsud taky můžeš poslat zpátky do mého světa?" zeptala se Erika, doufajíc, že se dostane zpět, protože to, co chtěla znát o své matce, se dověděla.
"Ne, Eriko. To může jen vládce této země, a tím já nejsem. Jak už víš, naší samozvanou vládkyní je krutá královna. Ta tě odsud dostat může, ale neudělá to. To proto, že jsi napůl člověk. Kdyby zjistila, že jsi tady, uvěznila by tě a nejspíš i zabila. Ale jsi tady, ve zbytku mého království. Tady ti neublíží," řekl Laston a objal ji, protože viděl, že jí po tvářích tichounce stékají slzy.
Odvedl ji do pokoje, ve kterém už byla. Erika byla hodně unavená, proto jí Laston pomohl lehnout si. Pohladil ji po tváři a potichu, téměř neslyšně odešel. Erika, ještě než propadla spánku, chvíli přemýšlela o mámě a tátovi. Ten den byl pro ni opravdu náročný. Zavřela oči a okamžitě usnula.

4.Kapitola

Uplynulo několik dní a Erika si pomalu začala zvykat na zdejší prostředí. Nikdy se ale nedostala dál než k hranicím Lastonovy říše. Varoval ji, že pokud by je překročila, královna by ji unesla. Erika neměla problém s uposlechnutím, hltala každé jeho slovo, které k ní pronesl. Byla jím okouzlena.
Laston ji učil střílet z luku nebo létat na pegasech. Zdejší pegasové se lišili od jednorožců pouze mohutnější stavbou těla a nádhernými, sněhově bílými křídly. Elfský jazyk jí také nečinil potíže, objevila v sobě talent mluvit elfsky již za krátký čas. Vendea ji vedla k botanice, a tak zanedlouho poznávala stromy, byliny i většinu těch nádherných obrovských květů. Také ji trochu učila kouzlit, tak jako to uměly elfky.

Dny utíkaly jako voda v potoce a již to byl rok, co Erika byla v Agnorii, tedy alespoň podle zdejšího času. Na svůj svět už zapomínala. Chyběly jí jen špičaté uši, aby byla jako skutečný elf. Měla vlastního pegase jménem Arizotea a elfštinu, ten krásný jazyk, ovládala perfektně. Ve střelbě z luku, což byla jedna z mála bojových technik, kterou elfové používali, se vyrovnala rodilým krajanům a po lese se pohybovala stejně neslyšně jako ostatní. V porovnání s těžkopádnými trpaslíky byla jako stín. Jednou, když spolu se spolu s Lastonem proháněli po lese, se najednou vynořil z křoví strašný tvor. Mohl mít tak pět metrů a nejděsivější na něm byly obrovské kly. Jejich špičky se zaleskly ve slunci, které sem dopadalo skrz zelené listí. Těmhle tvorům se říkalo leknaumi. Leknaumi zaútočil přímo na Lastona. Na svou velikost a váhu byl docela hbitý a dokonale je zaskočil. Když Erika viděla to obrovské zvíře, jak se ohnalo po Lastonovi jedním klem a málem ho zasáhl, přemohla strach a sebrala odvahu. Natáhla tětivu s šípem až ke rtům, zamířila a vystřelila. Vzápětí zvíře padlo mrtvé k zemi. Erika k němu přiběhla, vzala jadernový list, přiložila ho mrtvému leknaumi k ráně od šípu a tichým hlasem řekla:
"Lisse nén ar moica lále tenn´enomentielma. Oi yétanyel nánye alassea." Bylo to zvyk, kterým elfové dávali najevo, že si přejí, aby si zvíře vzala matka příroda k sobě a opatrovala ho, pokud jej skolili čistou ranou.
"Alarwa raime i linna yesta Erika," pronesl Laston. Řekl jí, že to byla velice přesná rána a moc jí děkuje. Erika se začervenala, při jeho úsměvu se jí vždy podlomila kolena.
"Tana neuma, Laston" usmála se i Erika. Její odpověď zněla rádo se stalo.

Erika nasedla na Arizoteu, Laston na svého pegase Eruwiena a letěli. Bavilo je trávit spolu čas ve vzduchu. Podlétali květiny, podlétali větve, předháněli se, kdo je rychlejší a bláznili spolu jako malé děti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama