Svět za kouzelným zrcadlem

16. června 2018 v 15:42 | Minnie |  Povídky
Prolog
Náš příběh začíná v malé vesničce uprostřed nádherné louky, kolem které byl mohutný les. Chaloupky nebyly velké, ale útulné a každá z nich měla něco, co ji dělalo originální.
Jedna měla červenou střechu, druhá třeba okno ve tvaru kruhu další zase byla úplně obráceně. Chaloupka, která nás zajímá nejvíce, byla docela malinká, ovšem byla opravdu vidět. Její dominantou byly schody. Schody, které tu chaloupku dělaly třikrát větší, než ve skutečnosti byla. Nevedly z příjezdové cesty, ale z okna jednoho pokoje. A nebyly to jen tak nějaké schody, schovávaly tajemství, které bylo opravdu kouzelné.
V tom domě se narodilo miminko, holčička. Maminka s babičkou jí daly jméno Erika. Jak ale osud chtěl, maminka k velkému smutku zemřela při porodu.
Ten den schody zmizely a místo nich zbyla jen kresba na zdi. Bylo to něco neuvěřitelného a tajemného. Proč schody ten den zmizely?
A tehdy se odehrál náš příběh.

1.Kapitola

Erika se vzbudila ve chvíli, kdy jí sluníčko polechtalo na tváři. Otevřela a promnula si své hnědé oči a posadila se na postel. Podívala se skrz záclonu z okna, ptáci zpívali, větve stromů si pohrávaly s jejím oknem a klepaly na něj, ať už vstane a vyjde ven. Erika si oblékla své modré šaty a dlouhé hnědé vlasy sepla fialovou sponou.
Otevřela dveře a šla do kuchyňky. Byl to malý pokojík s velkým stolem uprostřed, kolem celé zdi byla kuchyňská linka, na které byla plotna, dřez a v koutku rohu bylo místo na malý oheň, kde si Erika mohla ohřát studené jídlo.
Babička už smažila lívance s čokoládou a pokládala snídani na stůl. Erika si sedla,vzala si svůj hrneček, na kterém bylo ručně namalováno zrcadlo a pod ním nápis:"Agnorie"
Nevěděla, co ten nápis znamená, ale hrneček patřil její mamince, tak si ho ponechala a pila z něj jen a jen ona. Babičky se mnohokrát ptala, jestli neví, co znamená zrcadlo i ten nápis, ale vždycky se dočkala stejné odpovědi:
"Nic se neptej, Eriko, to je jen nějaký výmysl tvé maminky."
Erika se dál opravdu už radši nevyptávala, protože věděla, že by se stejně nic nedověděla.
Když byla po snídani, vydala se ze dveří ven, běžela k další chaloupce, která měla okna dole a dveře nahoře. Erika vyběhla po schodech ke dveřím a zaklepala. Otevřel jí kluk asi ve stejném věku, mohl mít také tak 10 let. Byl vysoký, s blonďatými vlasy, oči měl zelené a rty úzké. A z těchto úzkých rtů vyšel pozdrav.
"Ahoj Eriko," usmál se, jak nejvíc to šlo, protože svou nejlepší kamarádku rád viděl.
"Ahoj Miky" řekl Erika a úsměv mu oplatila "jdu na trh koupit něco babičce na vaření a napadlo mě, jestli nechceš jít se mnou?"
"Jasně, vyrazíme hned" odpověděl.
Na trh vždycky chodívala jen Erika. Babička zatím doma uklízela, šila nebo si četla knihy. Ale vždycky byla doma, nikdy nenechala Eriku doma samotnou.
Nakoupili, co potřebovali, a vraceli se domů. Cestou si zahráli i na schovávanou, ale Erika tuhle hru vždycky prohrála. Mike se uměl velice dobře schovat. A to ji rozčilovalo. Povídali si o lese, o ptácích i o tom co budou dělat, až budou velcí. Mike říkal, že bude rytířem a zachrání svět. A Erika si z něj vždycky dělala legraci, že potká elfy a víly. To ještě nevěděla, co jí osud připraví.
Rozloučili se před Mikovou chaloupkou a Erika šla domů. Když přicházela, přejela prstem po kresbě schodů na zdi jejich chaloupky. Obrysy schodů se zableskly. Jakoby z nich vycházela záře. Erika se podivila, ale více se tomu nevěnovala. Vešla do chaloupky a postavila košík s věcmi na stůl. Vzpomněla si na schody a jejich zářící obrysy. Přece jen jí to nedalo a musela se zeptat:
"Babi, proč máme na zdi malbu těch schodů? Připadá mi, jako by se dnes leskly," řekla. Babička se zarazila, bylo na ní vidět, že trochu ztuhla, ale Erice odpověděla:
"Eriko, kolikrát ti mám říkat, že tvá maminka strašně ráda malovala a do svých kreseb dávala všechno. Proto ti možná připadá, že se lesknou, ale víckrát se mě už neptej."
Co Erice zbývalo? Neptala se už na nic, co jí v tomto domě připadalo divné. Třeba na to, proč ji babička nenechá doma samotnou nebo proč nesmí chodit na půdu. Vždyť se tam ani není jak dostat, když dveře do ní byli na stropě, na který se nedalo vylézt. Ale už se tím nezaobírala, protože věděla, že ji babička vždycky odpoví totéž.
Dny plynuly jako voda a z Eriky byla dospělá dívka. Dnes měla osmnácté narozeniny. Když se vzbudila, čekala už na ni babička s dortem u postele.
"Dobré ráno, něco si přej, Eriko" řekla.
Erika zavřela oči a sfoukla svíčky. A najednou ucítila, že se něco pohnulo. Necítila to jen Erika. Obě se vylekaly, ale jen na malou chvíli. Pak se pustily do krájení dortu. Každá snědla svůj kousek. Moc jim chutnal. Babička řekla, že jde do lesa nasbírat nějaké houby a udělá z nich výbornou polévku, až se vrátí. Eriku to překvapilo. Babička ji přece nikdy nenechává samotnou doma a teď odchází, aniž by ji o to prosila.
Byla tedy konečně sama v domě, kde se narodila a kde vyrůstala, a který před ní skrýval tolik tajemství. Myslela si, že se bez babičky bude nudit, a tak si řekla, že zajde za Mikem. Když vyšla ven, zjistila, co se to pohnulo. Schody, které byly tolik let jako pouhá ozdoba na zdi, se najednou změnily v opravdové. Byly čistě bílé a na slunci se leskly.
Eričino přání bylo podívat se na půdu. Vešla tedy zpět do domu a hledala, kde schody začínají. Dalo se na ně vejít hned z kuchyňky. Proč si toho předtím nevšimla? Bylo to snad nějaké kouzlo? Nevěděla, co je tak najednou oživilo, ale chtěla se podívat na půdu. Měla trochu obavy, co by tomu asi řekla babička, ale také věděla, že když to nezkusí teď, už nikdy se tam nepodívá. Stoupala po točitých schodech až ke dveřím na půdu. Natáhla ruku, ale dveře se před ní samy otevřely. Vešla tedy dál. Všude bylo plno prachu, strašně dlouho už tu nikdo nebyl. Harampádí, které bylo na zemi, bylo zrezivělé a špinavé a uprostřed celé místnosti stálo něco přikryté plachtou. Erika chytila cíp plachty a stáhla ji. Celá zkoprněla. Pod plachtou bylo ukryté zrcadlo, které vypadalo jako by ho tu někdo dal právě před 5 minutami. Nikde žádná rez, žádná špína. Zrcadlo bylo velké a kulaté, jeho rám byl posetý modro-fialovými kamínky. Kde ho jen viděla?? Ach ano na hrníčku své maminky. Erika se chtěla zrcadla dotknout, ale nebylo ze skla. Přejela rukou po povrchu a ucítila plazmu. Lekla se a ruku stáhla zpátky. Zvědavost ji ale přemohla, ruku posunula dovnitř zrcadla a pak do něj vstoupila celá.

2.Kapitola

Erika prošla zrcadlem a objevila se v neznámé, kouzelné zemi. Rozhlédla se kolem sebe. Zvířata, která byla v jejím světě malá, zde byla obrovská a naopak. Viděla motýly, kteří měli rozpětí křídel dva metry. Jako protiklad tu byli koně jako docela malilinkatá stvoření. Květiny dosahovaly až nad její hlavu a byly krásně rozkvetlé a barevné. Ach ty barvy. Prolínaly se jedna v druhou. Červená se prolínala do oranžové, modrá zase do černé. Erika se vedle nich cítila tak malá.
Všechno vypadalo tak krásně a kouzelně. Erika nevycházela z úžasu. Nevěděla, kde je, ale necítila nebezpečí. Šla tedy dál, aby se podívala, co jí tato kouzelná země vše ukáže.
Prošla travnatou cestičkou, kolem které byly neznámé rostliny. Erika viděla květiny s modrým stonkem a červenými listy, stromy se zeleným kmenem a fialovými větvemi.
Nestačila se divit, vše bylo tak jiné, než jaké to znala. Cestička, po které šlapala, se vždy rozsvítila na místě, kde došlápla, a za ní zůstávaly světelné otisky. Země, v níž se ocitla, ji úplně uchvátila. Chtěla jít pořád dál a dál.
Když v tom jít nemohla. Uvízla ve veliké pavoučí síti. Pavouk byl neskutečně velký a chlupatý. Mohl mít tak 7 metrů. Jeho osm pavoučích noh se blížilo k Erice a jeho velká červená kusadla už byla téměř u její tváře. Nestihla se ani leknout. Najednou odněkud zasvištěl šíp, který ho zasáhnul do těla. Čistě skolený. Erika se dívala všude kolem, aby viděla toho, kdo jí právě zachránil život, ale nikoho nemohla zahlédnout. Náhle pavučina praskla a ona byla volná. Otočila se a za sebou spatřila dvě postavy.
Vílu poznala. Byla asi stejně velká jako Erika. Měla dlouhé hnědé vlasy, ve kterých byla čelenka z červených sedmikrásek. Její modré oči byli lesklé jako lesní tůňka a kolem nosu měla malé pihy. Křídla měla velká, lehká a podle toho, jak rychle přiletěla k Erice, tak i hbitá. Šaty měla sametově černé a dlouhé jen do půli stehen. Představila se.
"Ahoj, jsem Vendea. Vítám tě v Agnorii," řekla a Erice se vybavil nápis z matčina hrnečku, na kterém bylo zrcadlo a nápis Agnorie. Pomyslela si, že to musí znamenat, že její matka tady byla. Musí se o tom dovědět více.
"Já jsem Laston," řeklo to druhé stvoření. Byl to mládenec, asi 170 cm vysoký s dlouhými, černými vlasy, které měl až k ramenům. Po stranách je měl zapletené do dvou copánků. Ty se mu u temene sbíhaly v jeden. Měl špičaté uši a oblečen byl do modré košile a černých kalhot. Kolem pasu měl opasek, za kterým byl zaháknutý nůž. A přes záda měl přehozený luk a toulec s šípy. Nebyl to ani člověk, ani skřítek.
"Já jsem Erika. Vešla jsem do této země skrz kouzelné zrcadlo a chtěla jsem se podívat, co je tohle za místo. Kdo jste?" řekla Erika a nespouštěla přitom oči z mládence.
Vendea ji rychle odpověděla.
"Já jsem víla. Jsem z této říše a starám se o květy."
"Jsem elfí princ. Dohlížím na to, aby v naší říši bylo vše, jako má být. Nebo alespoň jsem na to dohlížel," řekl ten mladík a jeho nádherný úsměv, který projasňoval až doposud jeho tvář, náhle vyměnil za smutek, který nosil v srdci. "Pojď, půjdeš do mého království, tady bys být neměla."
Vendea se rozloučila a letěla napřed, do královského sídla. Ti dva zůstali spolu a šli po svých. Přešli rozkvetlé louky, lesy, i hory. Erika se zeptala:
"Jak to, že už nedohlížíš na svou říši?"
"Na nejvyšší hoře se usadila zlá královna. Přišla sem ze sousední země a chce si nás všechny podrobit. Její armáda je obrovská a tvořená ze samých skřetů. Přesvědčila trpaslíky a skřítky, aby bojovali za ni, za její krutovládu. Teď se snaží dobýt zbylou část zatím neposkvrněné Agnorie. Pokud se tomu tak stane, celou naši říši postihne smrt a královnina zloba nás všechny zahubí. Nepřežijeme tady," řekl Laston a sklopil svůj pohled do země. Erice bylo Agnorie líto. Tak krásná říše s tak vlídnými lidmi, jako je Laston a Vendea, přece nemůže zaniknout.
Konečně se dostali do království. Erika nevěřila vlastním očím. Lastonovo sídlo bylo veliké, tvořil jej bílý zámek s modrými věžemi a na každé z nich visel praporek. Pod zámkem protékala řeka, na jejíž hladině se vznášely labutě a vyskakovaly z ní ryby. Rostly tu nejbarevnější květy, jaké si Erika dokázala představit. Stromy byly košaté a každý z nich měl jinou barvu. Spatřila, jak všude kolem polétají víly a z nich se sype vílí prach. Laston viděl její údiv a usmál se. Když se Erika vzpamatovala a viděla Lastonův úsměv, musela se pousmát také. Na tak nádherném místě ještě nebyla.
"Pojď, ukážu ti, kde budeš spát," řekl Laston a vedl ji dovnitř toho obrovského zámku. Erika se ho musela chytit, protože jinak by se jí nejspíš z té krásy zatočila hlava a ona by brzy skončila na zemi. Laston otevřel mahagonové dveře a vstoupili do místnosti, kde byla veliká postel s nebesy a průsvitným závěsem. Polštář i peřina byly pokryté nejjemnějším sametem. Všude kolem byly obrazy, které jakoby promlouvaly k lidským duším a zpívaly. Byla tu obrovská skříň, kterou zdobily kamínky ze zlata.
"Vidím, že jsi více než okouzlená. Nyní tě nechám, aby sis trochu odpočinula," řekl Laston a odešel. Erika si lehla. Na tak měkké posteli snad ještě nespala. Přikryla se tou jemnou peřinou a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama