Monika

14. února 2014 v 19:19 | Minnie |  Povídky
Vše to začalo na střední chemicko-technologické škole. Jako každé ráno se Monika objevila v šatně. Všichni ji přivítali slovy:,,Dobré ráno" nebo,, Ahoj Moni". Ona jako každý den s úsměvem odpovídala: ,,Krásné to ráno." Měli skvělou partu ve třídě. Monika si připadala, že konečně někam patří. Kluci nebo holky? Tak jako se to rozdělovalo na základce, teď se měli všichni rádi. Nebyli mezi nimi žádné rozepře, ani že by se někdo s někým nebavil.
Monča si našla velmi blízké přátelé. Stala se z nich skvělá parta. Dokonce s jedním klukem se začala čím dál víc sbližovat. Všichni viděli, že mezi nimi bude i něco víc než jen přátelství. I ona věděla, že k němu cítí něco víc, ale na něm nebylo nikdy nic moc vidět. Pořád se k ní choval jako ke kamarádce. Jednoho dne se potkali na zastávce.
,,Ahoj Moni" řekl Tomáš
,,Ahoj Tome, co tady děláš?"
,, No..vlastně..doufal jsem , že Tě potkám tady. A nemýlil jsem se."
Po téhle osudné větě, se Monice rozzářili oči. Najednou věděla, že je zamilovaná. On už si byl taky jistý, že ji miluje.
Od toho dne byli ti dva spolu. Všichni na nich viděli, jak jsou spolu šťastní. Jednou se Ti dva byli spolu projít do parku. Jen tak se procházeli a nevnímali svět, měli jeden druhého. Už si bez sebe nedokázali nic představit.
,, Tome mám žízeň, byl bys tak laskav a skočil mi pro pití?"
,,Samozdřejmě lásko, počkej tady."
Monika se začla procházet po parku. Nasadila si sluchátka do uší a čekala až se Tomáš vrátí. Jak se tak procházela, nevšimla si, že už je pomalu na cestě. Tomáš na ni křičel, volal. Nepomáhalo nic. Hukot přijíždějícího auta byl slyšet čím dál blíž. Tomáš se vrhnul pod auto, odstrčil Moniku z cesty, aby ji to auto nepřejelo. Bohužel sám za to zaplatil životem. Ale ještě stihl Monice říct: ,, Miluji tě a vždycky budu."
Monika zůstala stát , jako by ji přikovali. Zavolala záchranku. Byli tam do 15-ti minut. Bohužel už ji jen řekli: ,,Je nám líto, už mu není pomoci. Upřímnou soustrast." Monika brečela až tak ,že by naplnila celý rybník vody.
Dívka proplouvala zahalená v černé kápi náměstím, jakoby chtěla nebýt spatřena. Kapky deště ji stékali po tváři, takže nebylo poznat jak ji slzy stékají. A ona pod kápi sluchátka v uších měla. Jen hudba ji pomáhala zapomenout. Zapomenout na to co se stalo. Je to skoro dva dny a ona pořád se s tím nemohla srovnat. Nechápala. Proč? Ten kluk co ho tak milovala, proč on? Proč si Bůh do ráje musel vzít zrovna jeho?
Neuměla si odpovědět. Nemohla bez něj žít. Doma měla v ruce ten nástroj,kterým chtěla udělat všemu konec. Naposledy se podívala na fotku své lásky. A Pak už se jen topila v kaluži krve…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama