Víno

16. června 2018 v 15:55 | Minnie |  Básničky
Růžová je barva tváře,
zlatá je pak vína záře.
Bílý úsměv na rtech mám,
když zelené hrozny nepostrádám.

Víno to je voda živá,
po něm nikdo neodpočívá.
Víno i na krásu je nejlepší,
i škaredý den ti vylepší.

Ženy by měly do dna víno pít,
a líp než s jakýmkoliv mužem se mít.
Víno, ač to může být proti srsti,
tě totiž nikdy neopustí.

Po vínu na sex míváš chutě,
tak pojď ke mě, přivážu tě.
Pak vášní vzplane tvoje tělo,
trochu rychleji než by mělo.

Podíváš se i pak do očí,
hlava se ti láskou zatočí.
Vedle mě pak ulehneš,
peřinou sladkou mě přikryješ.

A tak spíme spolu sladce,
jak v Disneho pohádce.
A co se stane další ráno?
To nám zatím není známo.
 

Svět za kouzelným zrcadlem 3

16. června 2018 v 15:43 | Minnie
5.Kapitola
V království bylo dnes pěkně rušno. Findor a Lastie se měli brát. Všichni měli na pilno. Museli se připravit různé pokrmy, šaty a obstarat hosté. Elfové šli lovit a víly se skřítky měli na starosti to ostatní. Erika s Vendeou musely ušít šaty pro Lastii. To pro Vendeu nebyl žádný problém. Uměla vykouzlit šaty i s Trebuaky, což byl strom, který němel listy. Byli to pouze větvě a sem tam nějaké bobulky. Ovšem dnes museli obstarat i nit. Takže se Erika s Vendeou vydaly do královského lesa pro pavoučí nitě pokryté měsíčním svitem a ranní rosou. Erika držela klubko a Vendea si hledala ty nejtenčí nitě, které potřebovala.
"Musíme to natočit co nejdříve, abychom poté stihli ještě ušít ty šaty. Lastie dnes bude nádherná." Řekla Vendea a poprosila Eriku, aby ji pomohla hledat ty tenké nitě. Erika jí ráda pomohla. Položila klubko, které měla natočené a šla hledat nitě. Nejdřív měla najít volnou pavučinu, která musela být natočená na bílé kůře s ohybnými větvemi a růžovo-žlutými květy. Na tomto stromě měli pavouci pré. Tam byli ty nejjemnější a nejtenčí nitě. Erika konečně našla tu svou. Jenže došla tak daleko, že už nebyla v Lastonově království. Byla v Agnorii. V zemi, která je pod moci zlé královny. Chtěla běžet zpátky, když si to uvědomila, ale bylo již moc pozdě. Spatřili jí královniny skřeti. Byli to nejstrašnější tvorové, které Erika, kdy viděla. Nebyli vyšší než metr a půl. Oči měli malé a úzké. Hlavy byli velké, kulaté a poleptané jakýmsi slizem, který jim na kráse opravdu nepřidal. Celé tělo měli zabalené do jakéhosi pancíře, který měl zakrýt svaly, které neměli. Síly, měli ale dost. Chytli Eriku za zápěstí, svázali ruce a vlekli jí za královnou.
Erika se svíjela bolestí, křičela, snažila se vyvlíknout. Marně.
"Vendeo…Lastone" plakala Erika, ale vše bylo zbytečné. Nikdo ji neslyšel. Všichni měli, co dělat se svatbou a neslyšeli. Skřeti toho moc nenamluvili. Měli svůj vlastní jazyk, ale mozek měli tak malý, že i jadérko vlašského ořechu je větší. Jediné co řekli Erice bylo:
" Glob snaga rob in der" což znamenalo: královna tě ráda uvidí.
Mezitím Vendea se v lese snažila Eriku najít. Prošla každý kout, pod květy, pod stromy, ale Erika nikde. Roztáhla křídla a letěla do zámku tak nejrychleji, jak jen mohla.
Udýchaná dorazila do velkého sálu. Elfové byli pořád ještě na lovu. Laston jejich výpravu vedl, proto ho v zámku nemohla najít. Findor se zrovna oblékal do hedvábného saka a společenských kalhot. Vendea přiběhla a nemohla popadnout dech. Findor ji vzal kolem ramen, posadil na židli a přinesl sklenku vody. Jakmile si Vendea trochu odpočinula, začla povídat.
"Stalo se něco hrozného. Byly jsme s Erikou namotat nitě na šaty pro Lastii. Poprosila jsem Eriku, jestli by mohla namotat jedno klubko sama. Trochu se vzdálila a vyšla z království. Ztratila jsem ji. Myslím si, že ji našla zlá královna." Vendea se rozplakala, když to dořekla. Říkala si, že když se Erice něco stane, bude to její vina. Findor se ji snažil uklidnit, ale nešlo to. Vendea byla moc smutná.
Elfové se právě vrátili z lovu. Přijeli na pegasech do zámku, ustájili je a odstrojili. Findor seběhl po točitých schodech se zlatým zábradlím za Lastonem a vše mu vylíčil. Laston na nic nečekal, rozloučil se s Findorem i Lastií, dal jim požehnání vyskočil na svého nejrychlejšího pegase a vydal se hledat Eriku. Věděl, že jí hrozí moc veliké nebezpečí.
6.Kapitola
Skřeti dotáhli Eriku až na na vysokou horu, kde královna sídlila. Ovšem do jejího království byla vybudovaná cesta v hoře, aby nepřátele nemohli na její území. Jeden ze skřetů porval Eriku, přehodil si jí přes rameno a vlekl ji do hory. Erika radši zavřela oči, protože když je měla otevřené, viděla akorát špínu, prach a ohavný hmyz. Bylo to úplně jiné než v Lastonově království, kde bylo pořád čisto a krásně. Při té myšlence se rozplakala, došlo jí, že možná Lastona už nikdy v životě neuvidí. Skřet s ní z ničeho nic škubl a Erika stála nohama na zemi. Před sebou viděla cestičku, která vedla do nádherného zámku. To, co Erika viděla před sebou si nedokázala představit ani v těch nejšílenějších snech. Na dlouhé míle kolem se rozprostírala bílá záře a uprostřed se tyčila věž vysoká tak, že špička se nebe dotýkala. Přišlo ji jako by se věž pohnula, ovšem to co viděla, byl ocas kamenného draka, který byl obtočený kolem věže a střežil ji. Skřeti vytáhli Eriku ze snění a tlačili ji po té úzké cestičce až do věže. Vystoupali po schodech, které vedly dovnitř a Erika se skřety se ocitli uprostřed velkého sálu. Vše se tady třpytilo. Co nebylo ze skla, bylo ze stříbra nebo z diamantů. Jeden ze skřetů jí náhle zatlačil na rameno a donutil Eriku kleknout si. V kleče Erika vztyčila hlavu a uviděla postavu v dlouhých bílých šatech lemované stříbrnými vločkami, modrou vlečkou a krajkovaným límcem. Žena s blond vlasy a perlovou čelenkou se zadívala na Eriku a řekla:
"Já jsem Achnazel, královna této říše. Co tady chceš?" Zeptala se.
" Jsem Erika, byla jsem v Lastonově království a hledala kus nitě na šaty pro Lastii, nevěstu Findora, a omylem jsem přešla hranice Lastonovi země s Vaší. Výsosti neměla jsem v úmyslu sem přijít za zlým úmyslem. Přeji si jen vrátit se zpátky za Lastonem." Odpověděla Erika a s ruměncem ve tváři sklopila oči do země.
Achnazel se zamračila, i ona měla zálusk na Lastona, kdyby si ji vzal, Achnazel by konečně vládla celé Agnorii i s Lastonovým království. Věděla, že Eriku musí dostat na svou stranu, pokud Erika přesvědčí víly a elfy, že se mají přidat na její stranu, tak už si Lastona brát nemusí a ovládne celou Agnorii.
Proto Erice řekla:
"Laston ti to asi nepověděl, ale budeme se brát. Je to můj snoubenec. Pokud se naše světy spojí z něho bude právoplatný král Agnorie a ze mě královna. Jsme dokonalý pár. Ty mu jakožto někdo z jeho světa nic nepřineseš. Nemůže si vzít tebe."
Eriku píchlo u srdce. Myslela si, že ji Laston má rád, ale on ji lhal už od začátku. Tvrdil, že Achnazel je zlá a chce ji ublížit, ale jediný, kdo ji ublížil, byl on. Zradil jí, začala plakat.
Achnazel se potají usmála. Věděla, že teď už to bude jednoduché.
"Eriko, jestli se mu chceš pomstít. Přemluv víly, elfy a skřítky ať se dají na mou stranu proti Lastonovi. Přece ti ublížil, nemůžeš mu to nechat jen tak projít."
Namlouvala Erice, jako by ji opravdu chtěla pomoct. Její hlas zněl uvěřitelně. A Erika ji opravdu poslechla.
"Když je přemluvím, můžu mít jedno přání?"
"Samozřejmě Eriko, předem je splněno." Královna měla vyhráno. I když se Erice nepodaří přemluvit celé Lastonovo království, stačí jednoho elfa, jednu vílu a jednoho skřítka, aby mohla projít přes kouzelné hranice, které bez nich nemůže přejít.
Půjčila Erice dva strážce a draka, který ji přenesl k hranicím říše.

7.Kapitola
Erika přešla hranice a dostala se zpět tam, kde znala každičké místečko. Doběhla k zámku. Vešla do hlavního sálu. Hledala Vendeu a Findora s Lastií. Nenašla je, proto vysvětlila ostatním, co se stalo a co jí řekla Achnazel.
"Tarambo nambiva auta miqua rento, le feuyina Laston i Achnazel. Merejven krteskle na tanmajev." Řekla ostatním, že Laston je zradil a bere si Achnazel.
"Manen anda tie hasse omontuevale, aia oronti manihlo ta na neuma Achnazel" pokud se mu chtějí pomstít dřív než je zradí ještě víc, ať se přidají na stranu Achnazel.
Lidu z království se to moc nezdálo, ale když jim Erika řekla, že jí ublížil, poslechli. Na drakovi přilétli zpátky za Achnazel.
"Zde Vám je vedu výsosti. Nyní mi prosím splňte mé přání."
"Skvěle! Přej si cokoliv chceš." Řekla Achnazel, věděla, že teď už má v rukou skoro celou říši.
"Přeji si, vrátit se do svého světa." Řekla Erika se slzami v očích.
"Splním ti tvé přání. A musím ti poděkovat. Pomohla si mi." Škodolibě se usmála.
"Itorni klenm stre diva." Řekla Achnazel a Erika pomalu mizela do svého světa. V tu chvíli se rozletěly dveře. V nich stál unavený Laston a viděl, jak Erika pomalu mizí. Přišel pozdě.
"Vida vida, kdo se nám tady ukázal." Řekla Achnazel.
"Co jsi s ní provedla?!" zamračila se Laston a ukázal na Eriku.
"Nic, co by si sama nepřála. Chtěla zpět do svého světa, tak jsem ji trochu pomohla. A ona zase na oplátku pomohla mi. Přesvědčila tvé poddané, aby se přidali na mou stranu." Smála se Achnazel. Laston se podíval na elfy a víly.
"Proč?"
" Přesvědčila nás Erika. Neřekl jsi nám, že jsi zasnoubený s Achnazel. Přidali jsme se na její stranu a zachránili jsme si tím život" řekl jeden z elfů.
"Ale já s ní nejsem zasnoubený" řekl Laston a podíval se na Achnazel "tak tohle si namluvila Erice?! Proto chtěla zpět do své země?"
"Ano možná proto. Ovšem to tys zranil její city." Opětovala Achnazel
"Vyhlašuji boj. Pokud vyhraju já se svými elfy a vílami, pošleš mě za ní do jejího světa, abych si ji mohl přivést zpět. Pokud prohrajeme…Vezmu si tě a tobě bude patřit celá Agnorie." Stál si za svým Laston. Věděl, že pro Eriku to v jejím světě už nebude jako dřív a navíc chtěl, aby byla s ním.
"Ty si myslíš, že můžeš vyhrát?" Z plna hrdla se smála Achnazel. "Ale platí! Stanu se královnou celé země"
Odpověděla Achnazel Lastonovi a zakouzlila. Vtom okamžiku se všichni přenesli na louku před věží.
Již se setmělo, ale Laston se nehodlal vzdát, pro něj to byla ta nejdůležitější bitva v životě. Laston a jeho elfové se s luky a šípy seřadili do pozic na zemi, víly oblítávali ve vzduchu a chystaly si své kouzla no a skřítkové s trpaslíky vyčkávali, až jim někdo dá povel k boji.


Erika se dostala do své vesničky. Ovšem neviděla tu ty lidi, které znávala. Nikoho tady nepoznávala a její chaloupka byla skoro úplně zchátralá. Přišla k ní, otevřela dveře a vstoupila. Všude byl prach, pavučiny a špína. Vypadalo to tady, jako by sto let sem nikdo nevstoupil. A měla pravdu. V Agnorii oproti lidskému světu čas plyne hrozně pomalu. V Agnorii se nestárne, ale v Eriččiném světě…vlastně se už nedá říct v jejím světě. Erika si pomalu uvědomovala, že je už více elf než člověk. Použila kouzlo pro úklid chaloupky. Už vypadala útulně, tak jako si to pamatuje. Vyšla ven na zahradu sedla si do trávy a dala se do pláče. Byla ve světě, kde se narodila a vyrostla, ale pro ni to byl už zcela neznámý svět.


Laston stál v čele svých vojsk a za Achnazel stála armáda skřetů.
"BOJ!"
Tenhle povel se rozletěl po celé Agnorii. Začala největší a nejstudenější válka, kterou Agnorie ještě nezažila.
Elfové si přitáhli tětivy s jedovatými šípy k lícům a vypustili je proti skřetům. Koho jednou trefil elfský šíp, neměl šanci přežít. Víly svými kouzly zpomalovaly skřety, ale usmrtit je nemohli, o to se pak postarali trpaslíci a skřítkové, kteří do nich zabodli své meče, nože nebo vytasili sekyry.
Ovšem ani skřeti nezůstávali pozadu. Na povel královny Achnazel se bili hlava nehlava. Měli mnoho zbraní. Sekyry, meče, kyje.
Ten den padlo mnoho elfů a skřetů, ovšem za pomocí kouzel, přátelství a spojenectví, Laston nakonec porazil zlou královnu a ta ač nerada splnila, to co slíbila.
"Itorni klenm stre diva." Řekla Achnazel a Laston začal pomalu mizet za svou láskou do světa lidí, věděl, že ji přivede zpátky.



Erika pořád plakala v trávě, když ji někdo položil ruku na rameno. Byl to Laston.
"Oi yetenyel nanye alassea, melinye le ava aista, lasta varna te en Achnazel…Nil alil Erika " řekl Erice, že kdykoliv ji vidí, je šťasten, řekl,že Achnazel lhala a on miluje jen jí.
"Nil alil Laston" Usmála se Erika, která byla štěstím bez sebe. Miluje ji taky a ona jeho. Laston se naklonil k Erice a dlouze ji políbil. Nakonec vzal Eriku za ruku a odvedl ji na půdu, po té oba ruku v ruce prošli kouzelným zrcadlem zpátky do Agnorie.
Epilog
Ještě téhož dne se v království konali dvě svatby. A byli opravdu velkolepé. Jakpak by ne? Taky se slavily tři dny a tři noci. Erika s Lastonem se stali právoplatní vládci Agnorie, kde od té doby byl jen mír a klid. Taky spolu měli tři nádherné děti, kteří byli stejně stateční a laskaví jako jejich rodiče, ale to už je zase jiný příběh.

Svět za kouzelným zrcadlem 2

16. června 2018 v 15:43 | Minnie

3.Kapitola

Vendea ještě ten večer Eriku probudila. Pomohla ji obléci se do nejkrásnějších šatů, jaké si jen Erika dovedla představit. Podle Vendey ušily šaty víly z nejjemnější nitě. Měly zelenou barvu a skládaly se z korzetu bez ramínek, který sahal těsně nad ňadra, a sukni, která se táhla až po zem. Přes boky měly nařasenou průsvitnou látku, jež byla spojena 3 zelenými růžičkami. A vše se třpytilo a třpytilo. Erika se posadila na židli a Vendea vzala hřeben, jenž byl vyroben ze špiček rohů jednorožců. Rozčesávala jím Eričiny vlasy. Díky kouzelné moci jednorožců se Eričiny vlasy začaly prodlužovat. Už je neměla po ramena, ale po pás. Byla ještě krásnější než kdy předtím.
"Proč trápíte ta nebohá zvířata? Jen kvůli tomu, že vám porostou vlasy?" zeptala se Erika. Přišlo jí to pošetilé, uřezat rohy tak krásným tvorům.
"My ta zvířata netrápíme. Když jsou jednorožci hříbata, špičky rohů se jim musí uřezat, aby mohly vyrůst ve velké, nádherné a silné rohy. Vám lidem rostou mléčné zuby, které vypadnou, aby narostly další, silné. To stejné je s jednorožci. Ale rohy se jim samy neodštípnou. A od toho jsme tady my, víly. Každému hříběti, které doroste do jednoho roku, uřežeme špičku rohu. Protože jsou jejich rohy krásné a nejsou ostré, vyrobily jsme z nich hřebeny. To, že prodlužují vlasy, jsme zjistily až poté." Odvětila Vendea a pousmála se "A teď už pojď, je čas na večeři."
Erika následovala Vendeu dlouhou temnou chodbou, která vedla do největší místnosti na zámku. Uprostřed sálu stál dlouhý stůl, kolem kterého sedělo asi dvacet stolovníků. Byly zde víly, skřítci i elfové. Jakmile Eriku spatřili, oněměli úžasem. Erika vypadala v měsíčním svitu víc než kouzelně. Díky té třpytivé stříbřité záři, která ji obklopovala, její půvab ještě víc vzrostl. Lastonovi se líbila. Vstal, usmál se na ni, nabídl jí rámě a doprovodil ke stolu. Podržel jí židli a pak ji náležitě přisunul. Sedl si na své místo a slavnostním tónem pronesl:
"Nildor! Mantúlie. Elen síla lúmenn' omentielmo Erika. Né yonta ráre."
Erika mu kupodivu rozuměla, odněkud věděla, že říká: "Přátelé! Vítejte. Toto je Erika a chvíli zde s námi zůstane." Bylo to zvláštní, protože Laston mluvil elfsky. A elfskému jazyku rozumí jen elfové, víly a skřítkové, někdy i trpaslíci, ale lidé ne.
Erika se rozhlížela kolem sebe a po chvíli zjistila, že vedle Lastona sedí někdo jemu velmi podobný. Také to byl elf. Měl dlouhé, světle hnědé vlasy, vzadu sepnuté černou sponou. Jeho oči byly zelené, doplněné jemným odstínem šedé. Měl ostře řezanou tvář a plné rty. Byl oblečen do černé vesty a bílé košile. S šibalským výrazem v obličeji se podíval na Eriku.
"To je můj bratr Findor," řekl Laston, podívaje se na bratra.
"Těší mě," řekla Erika a trochu se pousmála.
Vedle Findora seděla víla. Vlasy po ramena jí splývaly přes krásné modré oči a její tvář byla velmi jemná. Šaty, které jí ladily k očím, byly modré a zavazovaly se stužkou kolem krku.
"A tohle je má budoucí nevěsta, krásná Lastie" řekl Findor a pyšnil se tak půvabem své snoubenky.
"Vítám tě u nás, Eriko, doufám, že se ti zde bude líbit," pronesla Lastie medovým hlasem, který zněl jako zvonkohra. Pak se jí představili i ostatní, ale Erika už skoro ani nevnímala tolik jmen a dalších informací. Nemohla spustit oči z Lastona. Když mluvil s ostatními, jeho úsměv byl všudypřítomný. Zdálo se jí, jako by projasňoval celý sál.
Na stole bylo hodně jídla. Každý měl na svém místě stříbrný talíř a k němu laděný příbor. Po pravé ruce byla miska s lembasem. Laston Erice vysvětlil, že lembas je elfský chléb. Jen ve velmi výjimečných případech přišel do úst někoho jiného než elfů, protože se věřilo, že pokud člověk lembas pozře, začne mu jeho smrtelný život vadit a bude toužit po životě mezi elfy. Lembas se dal podávat téměř k čemukoliv, nejoblíbenější jídlo byl lembas s pombájou, která vypadala jako hvězda a měla osvěžující sladkokyselou chuť. Elfové totiž masu příliš neholdovali, a proto se jejich jídelníček skládal hlavně z plodů a hub.
Po večeři vzal Laston Eriku do královské zahrady. Procházeli se spolu a povídali si za zvuku tekoucí vody z přírodních kašen.
"Proč jsem tady?" zeptala se Erika. Laston nepochopil, proč se na to ptá.
"Já jsem myslel, že se ti tady líbí."
"To ano, líbí. Ale nevím, co si mám myslet. Zachránil si mě z té sítě, a pak si mě přivedl do svého království. Jsem člověk Lastone, na to nesmíš zapomenout. Nepatřím sem."
"Já na to nezapomínám. Ale ty nejsi tak úplně člověk, Eriko."
Erika se rozesmála.
"Co to povídáš? Jsem z lidského světa."
"Ano, žila jsi tam, ale tvé kořeny sahají jinam. Jsi poloviční elfka," řekl Laston opravdu vážným tónem, "znal jsem tvou matku."
Erika nevěřila svým uším. Proto matka měla hrníček se zrcadlem. Proto ji zachránil. Vypadá stejně jako její máma.
"Co se s ní tehdy stalo?" ptala se.
"Tvá matka se zamilovala do člověka. Tehdy přišla za vládkyní této země, mojí matkou, a požádala ji, aby směla do lidského světa. Nechala si vzít svou nesmrtelnost a odešla za svou láskou."
"Takže ty mě odsud taky můžeš poslat zpátky do mého světa?" zeptala se Erika, doufajíc, že se dostane zpět, protože to, co chtěla znát o své matce, se dověděla.
"Ne, Eriko. To může jen vládce této země, a tím já nejsem. Jak už víš, naší samozvanou vládkyní je krutá královna. Ta tě odsud dostat může, ale neudělá to. To proto, že jsi napůl člověk. Kdyby zjistila, že jsi tady, uvěznila by tě a nejspíš i zabila. Ale jsi tady, ve zbytku mého království. Tady ti neublíží," řekl Laston a objal ji, protože viděl, že jí po tvářích tichounce stékají slzy.
Odvedl ji do pokoje, ve kterém už byla. Erika byla hodně unavená, proto jí Laston pomohl lehnout si. Pohladil ji po tváři a potichu, téměř neslyšně odešel. Erika, ještě než propadla spánku, chvíli přemýšlela o mámě a tátovi. Ten den byl pro ni opravdu náročný. Zavřela oči a okamžitě usnula.

4.Kapitola

Uplynulo několik dní a Erika si pomalu začala zvykat na zdejší prostředí. Nikdy se ale nedostala dál než k hranicím Lastonovy říše. Varoval ji, že pokud by je překročila, královna by ji unesla. Erika neměla problém s uposlechnutím, hltala každé jeho slovo, které k ní pronesl. Byla jím okouzlena.
Laston ji učil střílet z luku nebo létat na pegasech. Zdejší pegasové se lišili od jednorožců pouze mohutnější stavbou těla a nádhernými, sněhově bílými křídly. Elfský jazyk jí také nečinil potíže, objevila v sobě talent mluvit elfsky již za krátký čas. Vendea ji vedla k botanice, a tak zanedlouho poznávala stromy, byliny i většinu těch nádherných obrovských květů. Také ji trochu učila kouzlit, tak jako to uměly elfky.

Dny utíkaly jako voda v potoce a již to byl rok, co Erika byla v Agnorii, tedy alespoň podle zdejšího času. Na svůj svět už zapomínala. Chyběly jí jen špičaté uši, aby byla jako skutečný elf. Měla vlastního pegase jménem Arizotea a elfštinu, ten krásný jazyk, ovládala perfektně. Ve střelbě z luku, což byla jedna z mála bojových technik, kterou elfové používali, se vyrovnala rodilým krajanům a po lese se pohybovala stejně neslyšně jako ostatní. V porovnání s těžkopádnými trpaslíky byla jako stín. Jednou, když spolu se spolu s Lastonem proháněli po lese, se najednou vynořil z křoví strašný tvor. Mohl mít tak pět metrů a nejděsivější na něm byly obrovské kly. Jejich špičky se zaleskly ve slunci, které sem dopadalo skrz zelené listí. Těmhle tvorům se říkalo leknaumi. Leknaumi zaútočil přímo na Lastona. Na svou velikost a váhu byl docela hbitý a dokonale je zaskočil. Když Erika viděla to obrovské zvíře, jak se ohnalo po Lastonovi jedním klem a málem ho zasáhl, přemohla strach a sebrala odvahu. Natáhla tětivu s šípem až ke rtům, zamířila a vystřelila. Vzápětí zvíře padlo mrtvé k zemi. Erika k němu přiběhla, vzala jadernový list, přiložila ho mrtvému leknaumi k ráně od šípu a tichým hlasem řekla:
"Lisse nén ar moica lále tenn´enomentielma. Oi yétanyel nánye alassea." Bylo to zvyk, kterým elfové dávali najevo, že si přejí, aby si zvíře vzala matka příroda k sobě a opatrovala ho, pokud jej skolili čistou ranou.
"Alarwa raime i linna yesta Erika," pronesl Laston. Řekl jí, že to byla velice přesná rána a moc jí děkuje. Erika se začervenala, při jeho úsměvu se jí vždy podlomila kolena.
"Tana neuma, Laston" usmála se i Erika. Její odpověď zněla rádo se stalo.

Erika nasedla na Arizoteu, Laston na svého pegase Eruwiena a letěli. Bavilo je trávit spolu čas ve vzduchu. Podlétali květiny, podlétali větve, předháněli se, kdo je rychlejší a bláznili spolu jako malé děti.
 


Svět za kouzelným zrcadlem

16. června 2018 v 15:42 | Minnie |  Povídky
Prolog
Náš příběh začíná v malé vesničce uprostřed nádherné louky, kolem které byl mohutný les. Chaloupky nebyly velké, ale útulné a každá z nich měla něco, co ji dělalo originální.
Jedna měla červenou střechu, druhá třeba okno ve tvaru kruhu další zase byla úplně obráceně. Chaloupka, která nás zajímá nejvíce, byla docela malinká, ovšem byla opravdu vidět. Její dominantou byly schody. Schody, které tu chaloupku dělaly třikrát větší, než ve skutečnosti byla. Nevedly z příjezdové cesty, ale z okna jednoho pokoje. A nebyly to jen tak nějaké schody, schovávaly tajemství, které bylo opravdu kouzelné.
V tom domě se narodilo miminko, holčička. Maminka s babičkou jí daly jméno Erika. Jak ale osud chtěl, maminka k velkému smutku zemřela při porodu.
Ten den schody zmizely a místo nich zbyla jen kresba na zdi. Bylo to něco neuvěřitelného a tajemného. Proč schody ten den zmizely?
A tehdy se odehrál náš příběh.

1.Kapitola

Erika se vzbudila ve chvíli, kdy jí sluníčko polechtalo na tváři. Otevřela a promnula si své hnědé oči a posadila se na postel. Podívala se skrz záclonu z okna, ptáci zpívali, větve stromů si pohrávaly s jejím oknem a klepaly na něj, ať už vstane a vyjde ven. Erika si oblékla své modré šaty a dlouhé hnědé vlasy sepla fialovou sponou.
Otevřela dveře a šla do kuchyňky. Byl to malý pokojík s velkým stolem uprostřed, kolem celé zdi byla kuchyňská linka, na které byla plotna, dřez a v koutku rohu bylo místo na malý oheň, kde si Erika mohla ohřát studené jídlo.
Babička už smažila lívance s čokoládou a pokládala snídani na stůl. Erika si sedla,vzala si svůj hrneček, na kterém bylo ručně namalováno zrcadlo a pod ním nápis:"Agnorie"
Nevěděla, co ten nápis znamená, ale hrneček patřil její mamince, tak si ho ponechala a pila z něj jen a jen ona. Babičky se mnohokrát ptala, jestli neví, co znamená zrcadlo i ten nápis, ale vždycky se dočkala stejné odpovědi:
"Nic se neptej, Eriko, to je jen nějaký výmysl tvé maminky."
Erika se dál opravdu už radši nevyptávala, protože věděla, že by se stejně nic nedověděla.
Když byla po snídani, vydala se ze dveří ven, běžela k další chaloupce, která měla okna dole a dveře nahoře. Erika vyběhla po schodech ke dveřím a zaklepala. Otevřel jí kluk asi ve stejném věku, mohl mít také tak 10 let. Byl vysoký, s blonďatými vlasy, oči měl zelené a rty úzké. A z těchto úzkých rtů vyšel pozdrav.
"Ahoj Eriko," usmál se, jak nejvíc to šlo, protože svou nejlepší kamarádku rád viděl.
"Ahoj Miky" řekl Erika a úsměv mu oplatila "jdu na trh koupit něco babičce na vaření a napadlo mě, jestli nechceš jít se mnou?"
"Jasně, vyrazíme hned" odpověděl.
Na trh vždycky chodívala jen Erika. Babička zatím doma uklízela, šila nebo si četla knihy. Ale vždycky byla doma, nikdy nenechala Eriku doma samotnou.
Nakoupili, co potřebovali, a vraceli se domů. Cestou si zahráli i na schovávanou, ale Erika tuhle hru vždycky prohrála. Mike se uměl velice dobře schovat. A to ji rozčilovalo. Povídali si o lese, o ptácích i o tom co budou dělat, až budou velcí. Mike říkal, že bude rytířem a zachrání svět. A Erika si z něj vždycky dělala legraci, že potká elfy a víly. To ještě nevěděla, co jí osud připraví.
Rozloučili se před Mikovou chaloupkou a Erika šla domů. Když přicházela, přejela prstem po kresbě schodů na zdi jejich chaloupky. Obrysy schodů se zableskly. Jakoby z nich vycházela záře. Erika se podivila, ale více se tomu nevěnovala. Vešla do chaloupky a postavila košík s věcmi na stůl. Vzpomněla si na schody a jejich zářící obrysy. Přece jen jí to nedalo a musela se zeptat:
"Babi, proč máme na zdi malbu těch schodů? Připadá mi, jako by se dnes leskly," řekla. Babička se zarazila, bylo na ní vidět, že trochu ztuhla, ale Erice odpověděla:
"Eriko, kolikrát ti mám říkat, že tvá maminka strašně ráda malovala a do svých kreseb dávala všechno. Proto ti možná připadá, že se lesknou, ale víckrát se mě už neptej."
Co Erice zbývalo? Neptala se už na nic, co jí v tomto domě připadalo divné. Třeba na to, proč ji babička nenechá doma samotnou nebo proč nesmí chodit na půdu. Vždyť se tam ani není jak dostat, když dveře do ní byli na stropě, na který se nedalo vylézt. Ale už se tím nezaobírala, protože věděla, že ji babička vždycky odpoví totéž.
Dny plynuly jako voda a z Eriky byla dospělá dívka. Dnes měla osmnácté narozeniny. Když se vzbudila, čekala už na ni babička s dortem u postele.
"Dobré ráno, něco si přej, Eriko" řekla.
Erika zavřela oči a sfoukla svíčky. A najednou ucítila, že se něco pohnulo. Necítila to jen Erika. Obě se vylekaly, ale jen na malou chvíli. Pak se pustily do krájení dortu. Každá snědla svůj kousek. Moc jim chutnal. Babička řekla, že jde do lesa nasbírat nějaké houby a udělá z nich výbornou polévku, až se vrátí. Eriku to překvapilo. Babička ji přece nikdy nenechává samotnou doma a teď odchází, aniž by ji o to prosila.
Byla tedy konečně sama v domě, kde se narodila a kde vyrůstala, a který před ní skrýval tolik tajemství. Myslela si, že se bez babičky bude nudit, a tak si řekla, že zajde za Mikem. Když vyšla ven, zjistila, co se to pohnulo. Schody, které byly tolik let jako pouhá ozdoba na zdi, se najednou změnily v opravdové. Byly čistě bílé a na slunci se leskly.
Eričino přání bylo podívat se na půdu. Vešla tedy zpět do domu a hledala, kde schody začínají. Dalo se na ně vejít hned z kuchyňky. Proč si toho předtím nevšimla? Bylo to snad nějaké kouzlo? Nevěděla, co je tak najednou oživilo, ale chtěla se podívat na půdu. Měla trochu obavy, co by tomu asi řekla babička, ale také věděla, že když to nezkusí teď, už nikdy se tam nepodívá. Stoupala po točitých schodech až ke dveřím na půdu. Natáhla ruku, ale dveře se před ní samy otevřely. Vešla tedy dál. Všude bylo plno prachu, strašně dlouho už tu nikdo nebyl. Harampádí, které bylo na zemi, bylo zrezivělé a špinavé a uprostřed celé místnosti stálo něco přikryté plachtou. Erika chytila cíp plachty a stáhla ji. Celá zkoprněla. Pod plachtou bylo ukryté zrcadlo, které vypadalo jako by ho tu někdo dal právě před 5 minutami. Nikde žádná rez, žádná špína. Zrcadlo bylo velké a kulaté, jeho rám byl posetý modro-fialovými kamínky. Kde ho jen viděla?? Ach ano na hrníčku své maminky. Erika se chtěla zrcadla dotknout, ale nebylo ze skla. Přejela rukou po povrchu a ucítila plazmu. Lekla se a ruku stáhla zpátky. Zvědavost ji ale přemohla, ruku posunula dovnitř zrcadla a pak do něj vstoupila celá.

2.Kapitola

Erika prošla zrcadlem a objevila se v neznámé, kouzelné zemi. Rozhlédla se kolem sebe. Zvířata, která byla v jejím světě malá, zde byla obrovská a naopak. Viděla motýly, kteří měli rozpětí křídel dva metry. Jako protiklad tu byli koně jako docela malilinkatá stvoření. Květiny dosahovaly až nad její hlavu a byly krásně rozkvetlé a barevné. Ach ty barvy. Prolínaly se jedna v druhou. Červená se prolínala do oranžové, modrá zase do černé. Erika se vedle nich cítila tak malá.
Všechno vypadalo tak krásně a kouzelně. Erika nevycházela z úžasu. Nevěděla, kde je, ale necítila nebezpečí. Šla tedy dál, aby se podívala, co jí tato kouzelná země vše ukáže.
Prošla travnatou cestičkou, kolem které byly neznámé rostliny. Erika viděla květiny s modrým stonkem a červenými listy, stromy se zeleným kmenem a fialovými větvemi.
Nestačila se divit, vše bylo tak jiné, než jaké to znala. Cestička, po které šlapala, se vždy rozsvítila na místě, kde došlápla, a za ní zůstávaly světelné otisky. Země, v níž se ocitla, ji úplně uchvátila. Chtěla jít pořád dál a dál.
Když v tom jít nemohla. Uvízla ve veliké pavoučí síti. Pavouk byl neskutečně velký a chlupatý. Mohl mít tak 7 metrů. Jeho osm pavoučích noh se blížilo k Erice a jeho velká červená kusadla už byla téměř u její tváře. Nestihla se ani leknout. Najednou odněkud zasvištěl šíp, který ho zasáhnul do těla. Čistě skolený. Erika se dívala všude kolem, aby viděla toho, kdo jí právě zachránil život, ale nikoho nemohla zahlédnout. Náhle pavučina praskla a ona byla volná. Otočila se a za sebou spatřila dvě postavy.
Vílu poznala. Byla asi stejně velká jako Erika. Měla dlouhé hnědé vlasy, ve kterých byla čelenka z červených sedmikrásek. Její modré oči byli lesklé jako lesní tůňka a kolem nosu měla malé pihy. Křídla měla velká, lehká a podle toho, jak rychle přiletěla k Erice, tak i hbitá. Šaty měla sametově černé a dlouhé jen do půli stehen. Představila se.
"Ahoj, jsem Vendea. Vítám tě v Agnorii," řekla a Erice se vybavil nápis z matčina hrnečku, na kterém bylo zrcadlo a nápis Agnorie. Pomyslela si, že to musí znamenat, že její matka tady byla. Musí se o tom dovědět více.
"Já jsem Laston," řeklo to druhé stvoření. Byl to mládenec, asi 170 cm vysoký s dlouhými, černými vlasy, které měl až k ramenům. Po stranách je měl zapletené do dvou copánků. Ty se mu u temene sbíhaly v jeden. Měl špičaté uši a oblečen byl do modré košile a černých kalhot. Kolem pasu měl opasek, za kterým byl zaháknutý nůž. A přes záda měl přehozený luk a toulec s šípy. Nebyl to ani člověk, ani skřítek.
"Já jsem Erika. Vešla jsem do této země skrz kouzelné zrcadlo a chtěla jsem se podívat, co je tohle za místo. Kdo jste?" řekla Erika a nespouštěla přitom oči z mládence.
Vendea ji rychle odpověděla.
"Já jsem víla. Jsem z této říše a starám se o květy."
"Jsem elfí princ. Dohlížím na to, aby v naší říši bylo vše, jako má být. Nebo alespoň jsem na to dohlížel," řekl ten mladík a jeho nádherný úsměv, který projasňoval až doposud jeho tvář, náhle vyměnil za smutek, který nosil v srdci. "Pojď, půjdeš do mého království, tady bys být neměla."
Vendea se rozloučila a letěla napřed, do královského sídla. Ti dva zůstali spolu a šli po svých. Přešli rozkvetlé louky, lesy, i hory. Erika se zeptala:
"Jak to, že už nedohlížíš na svou říši?"
"Na nejvyšší hoře se usadila zlá královna. Přišla sem ze sousední země a chce si nás všechny podrobit. Její armáda je obrovská a tvořená ze samých skřetů. Přesvědčila trpaslíky a skřítky, aby bojovali za ni, za její krutovládu. Teď se snaží dobýt zbylou část zatím neposkvrněné Agnorie. Pokud se tomu tak stane, celou naši říši postihne smrt a královnina zloba nás všechny zahubí. Nepřežijeme tady," řekl Laston a sklopil svůj pohled do země. Erice bylo Agnorie líto. Tak krásná říše s tak vlídnými lidmi, jako je Laston a Vendea, přece nemůže zaniknout.
Konečně se dostali do království. Erika nevěřila vlastním očím. Lastonovo sídlo bylo veliké, tvořil jej bílý zámek s modrými věžemi a na každé z nich visel praporek. Pod zámkem protékala řeka, na jejíž hladině se vznášely labutě a vyskakovaly z ní ryby. Rostly tu nejbarevnější květy, jaké si Erika dokázala představit. Stromy byly košaté a každý z nich měl jinou barvu. Spatřila, jak všude kolem polétají víly a z nich se sype vílí prach. Laston viděl její údiv a usmál se. Když se Erika vzpamatovala a viděla Lastonův úsměv, musela se pousmát také. Na tak nádherném místě ještě nebyla.
"Pojď, ukážu ti, kde budeš spát," řekl Laston a vedl ji dovnitř toho obrovského zámku. Erika se ho musela chytit, protože jinak by se jí nejspíš z té krásy zatočila hlava a ona by brzy skončila na zemi. Laston otevřel mahagonové dveře a vstoupili do místnosti, kde byla veliká postel s nebesy a průsvitným závěsem. Polštář i peřina byly pokryté nejjemnějším sametem. Všude kolem byly obrazy, které jakoby promlouvaly k lidským duším a zpívaly. Byla tu obrovská skříň, kterou zdobily kamínky ze zlata.
"Vidím, že jsi více než okouzlená. Nyní tě nechám, aby sis trochu odpočinula," řekl Laston a odešel. Erika si lehla. Na tak měkké posteli snad ještě nespala. Přikryla se tou jemnou peřinou a usnula.

Hvězdy jim nepřály

23. září 2015 v 10:14 | Minnie
Už se vám někdy stalo, že jste se zamilovali do člověka, kterého prostě v žádném případě nemůžete mít?? Dnes, Vám povím příběh a na Vás bude jestli se opravdu stal nebo jsem si ho vymyslela. :)

Jedna dívka jménem Marie si vyrazila v pozdní večerní hodinu s holkama do klubu. Něco vypila, potancovala, prostě se opravdu bavila. Náhle se ji na parket připletl kluk. Vysoký, štíhlý, pohledný s pěkným úsměvem, hnědými vlasy a zelenýma očima. Protancovali spolu celou noc, nehli se od sebe. Povídali si a zjistili, že bydlí ve stejném městě, a že by bylo fajn si spolu někdy vyrazit. :) Noc byla u konce a oni se museli rozloučit. Vyměnili si proto na sebe různé kontakty a čekali, co se bude dít dál. Na druhý den Marii ten kluk opravdu zavolal, a domluvili se,že spolu půjdou ven. Vyrazili ještě tentýž den. Dali si sraz na třetí hodinu. Když se uviděli padli si do náruče a dali si pusu. Jen takovou tu kamarádskou jako když se potkají staří známí. Celý den se poflakovali po městě, procházeli se, drželi za ruce a ke konci i líbali. Tak to pokračovalo další týden a oni byli opravdu zamilovaní. Marii čekala v sobotu večer svatba, tak mu řekla,že se ten den nemůžou vidět, protože už něco má, on ji odvětil totéž. Marie si na sebe vzala krásné černé šaty a vlasy nechala spuštěné podél ramen. Přišla na svatbu a koho potkala? Toho kluka, co je do něj zamilovaná...On ji taky okamžitě poznal, ale vlastně neřešili, co tam dělají, brali to jako osud nebo náhodu,že se tam potkat prostě museli, a že je jim přáno. Prožili spolu tu nejkrásnější a nejkouzelnější svatbu, jakou si jen málokdo umí představit. Asi okolo půlnoci jela Marie domů, tak se rozloučili, políbili se a ona odjela. Ale ještě tentýž večer ji vrtalo hlavou, co tam vlastně dělal ... Proto mu napsala. Jeho odpověd zněla, ženich byl můj strejda, tak jsem přece musel přijít. Načež Marii se začli koulet po tváři slzy když zjistila, že nevěsta je její teta a tudíž jsou příbuzní. Nemohli spolu být a museli se rozloučit, pro oba to bylo hrozně těžké a ani jeden se s tím nemohli srovnat. Museli přerušit kontakt i když věděli, že patří k sobě.

Tak co...? Vymyslela jsem si ten příběh a nebo se opravdu stal ? :) Vaše Minnie

Kam dál